Farní příměstský tábor – ohlédnutí

Letošní farní příměstský tábor je za námi a my se za ním ohlížíme s velkou vděčností za ty prožité dny.

Tým, který stál za průběhem tábora, letos tvořily 3 sestry, dalších 8 vedoucích a 4 kuchaři. Jako vedoucí jsme se scházeli již v průběhu jara, abychom vytvořili program a taky abychom si předem připravili rekvizity i hry, a hlavně utvořili dobrou partu, která pak bude během tábora sloužit dětem. Přímo před vypuknutím tábora jsme se sešli k batikování františkánských hábitů, malování erbů, stavění trampolíny, ale i opékání buřtů a shlédnutí filmu o sv. Františkovi. To abychom se na příběh dobře naladili.

V pondělí to vypuklo. Letos se na tábor přihlásilo 28 dětí, převážně z blízkého okolí. Děti se v rámci dopolední hry rozdělily do pěti týmů pojmenovaných podle italských rodin. A jelikož se celý táborový příběh odehrával v Itálii 13. století, každá rodina vlastnila nějaký cech a taky svůj erb, který si děti v týmu během dopoledne společně malovali. Na oběd byla první den bramboračka a špagety. Menu bylo sice napsané na nástěnce, ale v italštině, tak někteří zvládli vyluštit, co nás pak celý týden bude čekat za (téměř) italské speciality. Jedli jsme venku pod stanem, který nám zapůjčilo město Strážov.

Odpoledne nás čekala obchodovací hra, během níž jednotlivé rodiny obchodovaly se svými produkty, mohly je vylepšovat, mohly smlouvat o ceny, mohly přispívat na chudé panu biskupovi. Cenila se nejen nejnaditější peněženka na konci hry, ale také štědrost a kreativita. A v průběhu hry obcházel kolem František Bernardone, který zval do „hospody“ na něco dobrého. Závěrečné bodování, jak si jednotlivé týmy vedly, nám na mapě vytvořilo cestu do dalšího dne.

Každý den končil sdílením ve skupinkách a modlitbou v kostele, v níž jsme se mohli nějak jinak, kreativně, setkat s Bohem. Modlitba byla každý den jiná i jinak ztvárněná. První den jsme s kouskem hlíny prožívali františkánskou modlitbu Učiň mě, Pane, nástrojem svého pokoje.

V úterý nás hned ráno čekala bitva mezi městy. V boji se hodily erby na bránění, i vydělané peníze na vykupování zajatců. Lítý boj by nebral konce, kdyby se nakonec do dění nevložil František… Ale byl zajat žlutým týmem, který za něj získal bohaté výkupné. Pak jsme sledovali Františka, jak prochází svou vnitřní proměnou při čtení Bible. Tým vedoucích zdramatizoval dějiny spásy. V biblickém příběhu na děti pomyslně mrkla i vzpomínka na loňské téma Mojžíše.

Odpoledne se František rozhodl konat dobro a jako první, co udělal, bylo pomáhat malomocným. Děti si v rámci odpolední hry si děti vyzkoušely život s nějakým hendikepem. Každému v týmu „něco“ chybělo. Někdo neměl zrak, někdo nemohl mluvit, někdo neměl nohy, někdo nemohl používat ruce. Celý tým ale musel chodit společně a sbírat si zásoby do kolonie. Z reflexí bylo znát, že to pro mnohé byla silná zkušenost jak omezení, tak i vzájemné spolupráce, kdy nešlo nějakého člena týmu nechat jen tak stranou. Modlitba dne se pak odehrála před Boží rukou, která byla ústředním motivem při dramatizaci dějin spásy.

Ve středu se František v kostele San Damiano (jehož rolí byla poctěna naše pergola) setkal s Bohem, když se modlil před křížem a Bůh k němu promluvil a řekl: „Jdi a oprav můj dům, vidíš, že se rozpadá.“ A děti následovaly Františka – mohly si samy vybrat, jestli budou uklízet pergolu nebo uklízet farní kostel nebo stavět nový kostel v Porciunkuli či malovat okna do nového kostela. K údivu vedoucích si většina dětí vybrala skutečný úklid skutečného kostela, takže se úplně leskl čistotou. Ale i stavba nového kostela měla mnoho pomocníků, stavělo se z nařezaných větví a lýka a některé tato aktivita natolik nadchla, že se k dokončování vraceli i v poledním klidu i další den.

Po opravě kostela nás čekala stanovišťovka, na které jsme se seznámili s různými příhodami z Františkova života, třeba jak zkrotil vlka z Gubbia nebo postavil první jesličky. Odpolední program završila vědomostní běhací hra kůň a jeho jezdec. Modlitbu dne jsme prožili před křížem ze San Damiana, před který jsme mohli symbolicky odevzdat své starosti a těžkosti.

Čtvrteční program začal dramatickým útěkem svaté Kláry v podání vedoucí Irenky, která po prostěradle slaňovala z okna fary. K údivu všech pak František Kláře ostříhal vlasy na znamení jejího zasvěcení se Bohu. Po tomto dramatu Irenka v interview prozradila, že se k ostříhání chystala už několik let, protože chtěla darovat své vlasy na výrobu paruk pro ty, kdo vlasy nemají. A zatímco Klára s několika dobrovolníky zůstala doma se modlit (a nejen to), ostatní s Františkem a jeho bratry se vydaly na výpravu za papežem, aby bratřím schválil řeholi, a odtud byli posláni za sultánem, aby mu zvěstovali evangelium. Po takové daleké výpravě nám oběd obzvláště chutnal.

Odpoledne přineslo tvořivou aktivitu v podobě dramatizace Chvalozpěvu stvoření. Děti v malých skupinkách představovaly jednotlivé živly a přírodu, které František vybízel k chvále Boha. Každá skupinka k tomu přistoupila naprosto originálně a neopakovatelně. Při společné modlitbě na závěr jsme děkovali Bohu a symbolicky tak naplňovali kříž květinami a dalšími přírodninami.

V pátek tábor vrcholil, stejně i Františkův příběh. František vyslal děti na misii do celého světa, takže se děti ve skupinkách vydali po Strážově hlásat evangelium do (předem domluvených) rodin a předávat jim přáníčka, která se vyráběla předchozí den se svatou Klárou. Vrcholem misie bylo setkání s papežem Lvem XIV. v podání otce Marka, který nás přenesl do současnosti, vysvětlil význam jubilejního roku svatého Františka a všem nám požehnal.

Odpoledne nás čekalo poslední bodování, rozdávání diplomů a dalších odměn, úklid fary a zahrady a velkou loučení. Ani se nám nechtělo se rozloučit. V poslední reflexi se většina dětí ptala, jestli bude tábor i příští rok, a měli plnou hlavu nápadů, jaké by mohlo být téma. Od stvoření světa přes upálení Jana Husa až po Carla Acutise. Tak se svěřujeme do Božích rukou a necháme se překvapit.